Články


Jak vznikl James Bond

2015-09-17 Přečteno: 238x

Postavu legendárního agenta 007 stvořil Ian Fleming v roce 1952. Od té doby se spekuluje o tom, odkud při ztvárnění postavy Jamese Bonda čerpal inspiraci. Ačkoli mezi znalci bondovek a britských tajných služeb zaznělo několik jmen, spisovatel za svého života nikdy nepotvrdil, že předobrazem mu mohl být nějaký reálně existující špión či zpravodajec.

Ian Fleming (vpravo) a Sean Connery, první představitel Jamese Bonda ve filmu Dr. No natočeném v roce 1962.

Jako kandidát na prototyp Jamese Bonda nejčastěji figuroval vyzvědač jugoslávského (podle jiných zdrojů bulharského) původu Duško Popov, někdejší dvojitý agent ve službách nacistů i Velké Británie, jehož Fleming osobně poznal v roce 1941.

Jiní roli předlohy Bonda přisuzovali důstojníkovi námořnictva a britskému zpravodajci Patricku Dazel-Jobovi, který v květnu 1940 s pomocí rybářských lodí evakuoval 4,5 tisíce obyvatel norského městečka Narvik, jemuž hrozilo bombardování.

Když v roce 2010 vyšla v Londýně vůbec první kniha o dějinách britské tajné služby MI6 za léta 1909 až 1949, tvrdil její autor, historik Keith Jeffery, že modelem pro nedostižného agenta 007 mohl být Wilfred Dunderdale (1899–1990), rusky mluvící britský zpravodajec, který působil v Paříži a během druhé světové války se sblížil s Flemingem.

Lett odhalil pravdu v archívech

Všechny zmíněné úvahy o inspiracích při zrození Jamese Bonda postavil na hlavu britský historik Brian Lett (1949) na stránkách své publikace Odhalené tajemství vzniku agenta 007, kterou u nás vloni vydalo nakladatelství Grada Publishing.

„Osobně se domnívám,“ píše v závěru knihy, „že James Bond představuje směsici vlastností čtyř agentů, kteří byli v době, kdy Fleming začal psát, již dávno mrtví, neboť zahynuli ještě před koncem II. světové války. Souhrn energického, avšak temperamentního Guse March-Phillippse, chladnokrevného a skvěle se ovládajícího Geoffreye Appleyarda, vodomila Grahama Hayese a vynikajícího lovce a dobyvatele žen Anderse Lassena. Každý z nich vynikal přednostmi, které Ian Fleming vtělil do postavy svého ideálního agenta Jamese Bonda.“

K tomuto závěru se Brian Lett dopracoval na základě výzkumu operace Postmaster, nejsmělejší akce, jakou za II. světové války uskutečnila britská tajná služba SOE (Special Operations Executive – Útvar speciálních operací).

Teprve nedávno bylo v Británii zrušeno dlouholeté bezpečnostní embargo a Lett mohl prostudovat zpřístupněné dokumenty a fondy vztahující se k této operaci.

Čtyři tajní agenti SOE, kteří se podle názoru historika Briana Letta stali pro spisovatele Iana Fleminga předobrazem fiktivního Jamese Bonda. Souhrnem jejich nejlepších vlastností vznikla postava perfektního agenta 007.

Gus March-Phillipps

Geoffrey Appleyard

Graham Hayes

Anders Lassen

„Když jsem započal s prací v archívech, neměl jsem ani nejmenší potuchy, že při tom narazím na Iana Fleminga, skutečného M (jehož krycí název označení si později Fleming vypůjčil pro řídícího důstojníka svého tajného agenta) a inspiraci pro fiktivního Jamese Bonda,“ poznamenává Brian Lett. „Probíral jsem se sbírkami a čistě náhodou jsem odhalil pravdu o M, o Flemingovi a jeho Jamesi Bondovi.“

Skutečný M se jmenoval Colin McVean Gubbins a zpočátku působil jako ředitel operačního a výcvikového odboru SOE. Později se stal výkonným ředitelem celé zpravodajské služby a zůstal jím až do rozpuštění SOE v lednu 1946.

SOE oficiálně neexistovala

Tajná služba SOE vznikla v červenci 1940 jako součást reakce Churchillova kabinetu na evakuaci zdecimovaného britského expedičního sboru z Dunkerque a měla řídit podvratnou činnost v okupovaných zemích.

Nebyla vázána vojenskými řády a byrokratickými předpisy, oficiálně neexistovala a operovala na bázi „přísně utajovaných informací“, jak ve vztahu ke třem druhům vojsk (námořnictvo, letectvo, pozemní síly), tak i ve vlastních řadách. Činnost SOE se neřídila regulérními pravidly a její tajné operace zahrnovaly metody, které byly za normálních podmínek nelegální a neetické.

Pokud byli agenti SOE v akci, pokládalo se za samozřejmé, že budou lhát, podvádět, podplácet, vydírat, a pokud se jim podařilo přiblížit se ke svým cílům – také zabíjet. Agent SOE si musel uvědomit, že jeho aktivity nikdy nedojdou veřejného uznání, a pokud bude dopaden, nebude se k němu nikdo znát a čeká ho s velkou pravděpodobností mučení a smrt.

Každý z agentů vysílaných na území okupované nepřítelem dostával před odchodem kapsli s jedem, kterou mohl použít v případě obavy, že nevydrží mučení. Fleming později vybavil svého Bonda podobnou kapslí, kterou však agent 007 obvykle zahazoval.

Styčný důstojník Ian Fleming

Nová tajná organizace úzce spolupracovala se třemi etablovanými druhy vojsk a právě součinnost s námořnictvem přivedla generála Gubbinse do kontaktu s Ianem Flemingem.

Tomu bylo na začátku války 31 let a pocházel z vážené skotské rodiny. Měl za sebou prestižní střední školu v Etonu a – kvůli aféře s jistou mladou dámou – nedokončenou Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Před válkou pracoval pro agenturu Reuters, později pro bankovní firmu v Londýně a nakonec zkoušel štěstí jako makléř. Kromě rodného jazyka výborně mluvil německy i francouzsky a ovládal také ruštinu.

Jako mnoha jiným, i jemu válka změnila život. Hned 3. září 1939 byl jmenován pobočníkem šéfa britské námořní zpravodajské služby (NID) viceadmirála Johna Godfreye a v prosinci příštího roku dosáhl hodnosti korvetního kapitána. Díky své funkci se mj. seznámil s představiteli vojenské výzvědné služby MI6 i kontrašpionáže MI5. V Kanadě absolvoval zpravodajský a sabotážní kurz.

Po vzniku SOE se Fleming stal až do jara 1942 styčným důstojníkem NID s touto tajnou službou a úzce s Gubbinsem spolupracoval. Dobře poznal struktury a fungování SOE, což později uplatnil ve svých bondovkách.

Operace Postmaster: únos dvou lodí

Koncem jara 1941 byla zformována jednotka SOE nazvaná Maid Honor Force a generál Gubbins pro ni posléze naplánoval operaci s krycím názvem Postmaster.

Skupina britských tajných agentů se měla pod příkrovem tmy vplížit na parním remorkéru a motorové lodi do malého přístavu Santa Isabel na tropickém ostrově Fernando Póo v západní Africe (dnes Isla de Bioko v Rovníkové Guinei). Pomocí malých výbušných náloží tam měli přetnout kotevní lana dvou ukrývajících se nepřátelských plavidel – italského parníku Duchessa d´Aosta a moderního německého remorkéru Likomba – a unést je přímo před nosem cizí mocnosti.

SOE pokládala obě lodě kotvící v neutrálním přístavu za hrozbu pro bezpečnost britských kolonií v daném regionu i životně důležitých jihoatlantických konvojových tras. Zamýšlený útok však byl v rozporu s mezinárodním právem, a tak byla operace Postmaster koncipována jako totálně „popiratelná“ – pokud by jednotku Maid Honor Force nebo kteréhokoliv z jejích příslušníků zajal nepřítel, vláda Jeho Veličenstva by popřela, že má s věcí cokoli společného.

Celá operace byla dokonale utajená a kromě malého okruhu zasvěcených neměl nikdo ani tušení, že Maid Honor Force vůbec existuje. Muži na palubách obou britských „přepadových“ plavidel nosili civilní oděv a v případě potřeby měli vytahovat na stožár švédskou vlajku.

Neúspěch a odhalení mimořádně riskantní akce mohlo na mezinárodním poli vyvolat velice škodlivé reakce a možná i dohnat Španělsko a další neutrální země ke vstupu do války na straně mocností Osy – Německa a Itálie.

Jak vzniklo předčíslí „00“

Jádro 38členné jednotky Maid Honor Force tvořilo 11 agentů SOE. Velitelem operace byl kapitán Gus March-Phillipps, jehož si pro práci v tajné službě rok předtím vybral sám Gubbins. Měl kódové označení W.01, přičemž nula na začátku znamenala, že dotyčný je speciálně vycvičen k likvidaci protivníka, především k tzv. tichému zabíjení, a působí v oblasti W (tj. West Afrika).

Jeho zástupce, nadporučík Geoffrey Appleyard (W.02), se do jednotky dostal stejným způsobem. Ostatních devět agentů komanda – mezi nimiž byl například i nadporučík Graham Hayes (W.03) a vojín Anders Lassen (W.09) – si pro operaci Postmaster vybrali přímo jejich nadřízení důstojníci. Fleming později ve svých knihách označení upravil a přisoudil agentům předčíslí „00“, doplněné proslaveným rčením „s povolením zabíjet“.

Zabíjení bylo tehdy legitimní taktikou a SOE pro své agenty vyvíjela zbraně, oficiálně označované jako vražedné. Pracoviště pověřené tímto úkolem neslo označení Vědeckovýzkumné oddělení a spadalo do kompetence ředitele vědeckého výzkumu doktora Dudleyho M. Newitta. Pro Fleminga bylo předlohou pro „oddělení Q“, vynalézající „speciální vybavení“.

Muži z Maid Honor Force byli kromě pistolí, samopalů a prostředků bezhlučné likvidace protivníka vyzbrojeni také noži a dalšími zbraněmi podle vlastní volby. Dvacetiletý Anders Lassen s oblibou nosil pistoli typu Beretta ukrytou vzadu za pasem. Stejnou zbraní vybavil o řadu let později Fleming svého hlavního románového hrdinu.

Brian Lett studiem dokumentů zjistil, že agenti W.01, 02, 03, ale ještě i několik dalších mužů, kteří hráli nějakou roli v příběhu Maid Honor Force, byli amatérskými ornitology. Když Fleming hledal během práce na první knize (Casino Royale) pro svého tajného agenta jméno, vypůjčil si jméno ornitologa Jamese Bonda. „Dost možná,“ poznamenává Lett, „že tím čtenářům nabízel další vodítko s náznakem, odkud čerpal inspiraci.“

Ztráty byly nulové

Jakmile byl koncem prosince 1941 vydán odpovědnými činiteli Admirality a ministerstva zahraničních věcí definitivní souhlas s provedením operace Postmaster, pověřil Godfrey 10. ledna 1942 Iana Fleminga, aby vypracoval krycí legendu.

Jím navržené a poté na vládní úrovni publikované komuniké plnilo dva hlavní úkoly – cílenou dezinformací maskovat britský nájezd na ostrov Fernando Póo a zároveň propagovat bdělost Royal Navy v oblasti jižního Atlantiku (podle oficiální britské verze se posádky italské i německé lodě vzbouřily a unikly na volné moře, kde obě plavidla odpoledne příštího dne „zadržela“ britská loď Violet a eskortovala je do nigerijského Lagosu).

Přes všemožné problémy, ale i díky štěstí a souhře náhod skončila operace Postmaster naprostým úspěchem. Obě plavidla byla v noci ze 14. na 15. ledna 1942 odvlečena na moře a večer 21. ledna spočívala v bezpečí kotviště lagoského přístavu. Agenti SOE přitom ani nemuseli využít svého „povolení zabíjet“. „Ztráty na obou stranách byly nulové s výjimkou několika rozbitých hlav,“ psal 23. ledna 1942 Churchillovi ve shrnující zprávě ministr pro válečnou ekonomiku Hugh Dalton.

Po návratu příslušníků Maid Honor Force do Británie se tato situace změnila, protože v dalších diverzních operacích ve stylu „udeř a zmiz“ měli dostatek příležitostí prokázat svou schopnost zabíjet.

Bond měl i Flemingovy vlastnosti

Po skončení války opustil Fleming řady námořnictva a vrátil se k žurnalistické profesi. S Gubbinsem udržoval i nadále přátelské vztahy a podporoval ho v jeho záměru sepsat historii tajné služby. Vypuknutí studené války však vedlo k zákazu plánované knihy, a tak se někdejší zpravodajský důstojník Ian Fleming v roce 1952 vydal na pole fikce a stvořil svého vlastního tajného agenta.

Byl imaginativním a tvořivým spisovatelem a na stránkách bondovek nechal v průběhu 50. a 60. let operovat svého agenta prakticky po celém světě. Sám připustil, že v Bondovi je obsaženo také něco z jeho vlastností.

Fleming byl uhlazeným a charismatickým sukničkářem, milovníkem dobrých věcí, karet a kasina. Během studií byl i dobrým atletem, ale zároveň také náruživým pijákem a kuřákem. Tyto záliby mu nepochybně zkrátily život (zemřel relativně mladý, ve věku 56 let). Mnohé ze svých špatných vlastností s gustem Bondovi předal…

V jednom z rozhovorů Fleming prohlásil, že 90 procent obsahu zápletek pochází z jeho zpravodajských zkušeností a má reálný základ ve špionážních historiích, které se odehrály v různých částech světa.

Až do své smrti v roce 1964 však byl vázán zákonem na ochranu utajovaných skutečností a nemohl napsat, co se v průběhu II. světové války na zpravodajském kolbišti skutečně odehrávalo.

Tato možnost se naskytla až současným historikům.

Diskuze o článku Nové téma



Články