Články


Aston Martin DBR1 (Le Mans 1959)

2015-03-30 Přečteno: 369x

Aston Martin letos oslavil sté výročí od založení. 24hodinový závod v Le Mans ale vyhrál jen jednou: s šestiválcovým typem DBR1.

 Slavná anglická značka Aston Martin oslavila letos sto let svého působení řadou akcí. Na jaře se na Nürburgringu pochlubila studií dvoumístného speedsteru CC100 s číslem 100 na kapotě a v červenci představila v londýnském parku Kensington Gardens stovku automobilů představujících průřez bohatou historií této automobilky. Ve světové premiéře se zde ukázaly dva skvostné výtvory milánského designérského studia Zagato Centennial Spyder a Centennial Coupe a také nejúspěšnější závodní vůz v historii značky – DBR1. A právě na něj si zde v rámci jubilea zavzpomínáme.

Automobilku Aston Martin, založenou v roce 1913 Lionelem Martinem a Robertem Bamfordem, koupil v roce 1947 na základě inzerátu v Timesech (stála 20 500 liber) výrobce traktorů David Brown (1904–1993). O rok později koupil další věhlasnou anglickou značku Lagonda (založenou v roce 1906) a v roce 1955 k nim ještě přidal karosárnu Tickford, sídlící v městečku Newport Pagnell. Sem také posléze přemístil výrobu všech automobilů Aston Martin. Iniciálami jména Davida Browna byla označena legendární série DB vozů Aston Martin, zahrnující typy od DB2 (1950) až po současné DB9 a DBS. Je ironií osudu, že pro svoji osobní potřebu používal David Brown konkurenční Jaguar XJ.

Závodní speciály

Aston Martin vyráběl sportovní vozy už před druhou světovou válkou, vzpomeňme například čtyřválcový dvoumístný roadster Le Mans z roku 1932 se špičatou zádí. Do pořádného závodění se ale Aston Martin pustil až po válce pod vedením Davida Browna. Od kupé DB3 byl v roce 1953 odvozen závodní roadster Aston Martin DB3S (foto), poháněný třílitrovým řadovým šestiválcem Lagonda. Z 31 vyrobených vozů jich 11 zůstalo v roli továrních vozů, ostatní se prodaly soukromníkům. Vzniklo i několik kupé, z nichž dvě se v roce 1954 zúčastnily 24hodinového závodu v Le Mans. Oba vozy ale havarovaly a závod nedokončily.

V roce 1955 se hlavní konstruktér Ted Cutting pustil do návrhu nového závodního roadsteru DBR1 (foto). Jeho karoserie vycházela z DB3S, měla ale nižší profil a na bocích se místo prodloužených podběhů předních kol objevily typické trojúhelníkové větrací otvory. Důkladně byla přepracována příď s oválným otvorem k chlazení motoru a čtveřicí světlometů umístěných pod průhlednými kryty. K dobré aerodynamice DBR1 přispělo i zakrytování za hlavou řidiče. Při pohledu na tento vůz se neubráníme srovnání se slavným Jaguarem D-Type, vítězem Le Mans v letech 1955–57.

Zadní kola roadsteru Aston Martin DBR1 poháněl vpředu umístěný celohliníkový řadový šestiválec RB6.250 s objemem 2493 cm3, odvozený od šestiválce Lagonda z typu DB3S. Později se do vozů DBR1 montovaly silnější šestiválce s objemem 2922 cm3 (RB6.300) a maximálním výkonem 253 k (186 kW). Karoserie dlouhá 4026 mm, široká 1630 mm a vysoká jen 978 mm byla upevněna na trubkovém prostorovém rámu. Přední kola byla nezávisle zavěšena na vlečených ramenech a odpružena torzní tyčí. Vzadu mělo DBR1 nápravu De Dion s podélnými torzními tyčemi a Wattovým přímovodem. Řazení obstarávala pětistupňová manuální převodovka David Brown CG537. Vozů DBR1 s hmotností kolem 800 kg bylo celkem postaveno pět kusů. Označovaly se jako DBR1/1 až DBR1/5 a čtyři z nich sloužily jako tovární vozy.

Na závodech

Roadster DBR1 měl svůj závodní debut na 24hodinovém závodu, konaném 28. a 29. července 1956 v Le Mans. Závodní tým Aston Martin Davida Browna nasadil nový DBR1/1 (často označovaný také jako DBR1/250) a dva starší typy DB3S s šestiválci 2,9 litru. Po celý závod si DBR1 (za volantem se střídali Tony Brooks a Reg Parnell) vedl velmi dobře, ale po ujetí 246 kol měl poruchu převodovky a závod nedokončil, stejně jako jeden z vozů DB3S. Zbývající DB3S byl úspěšný, když s ním Stirling Moss a Peter Collins skončili na druhém místě za vítězným Jaguarem D-Type.

Do světového šampionátu sportovních vozů v roce 1957 vstoupil DBR1/1 s novějším třílitrovým šestiválcovým motorem společně se stejně vybaveným DBR1/2. Na závodech v belgickém Spa získal Aston Martin první dvě místa. Vyhrál Tony Brooks před Royem Salvadorim. DBR1/2 potom vyhrál v Německu 1000 km Nürburgring (Tony Brooks a Noël Cunningham-Reid). V Le Mans 1957 ale oba vozy DBR1 odpadly. V tomto roce postavil Aston Martin dva kusy DBR2 (foto) s karoserií velmi podobnou DBR1, ale s většími šestiválcovými motory objemu 3,7 až 4,2 litru. Dalším blízkým příbuzným DBR1 byl Aston Martin DBR3, který měl podvozek s upravenou přední nápravou a motor z cestovního modelu DB4 s objemem sníženým na 3 litry.

V sezoně 1958 se závodní tým David Brown Ltd. soustředil výhradně na mistrovství světa sportovních vozů. K oběma loňským vozům přibyl DBR1/3 a DBR2, určený k závodům mimo šampionát. Prvního mistrovského závodu v Buenos Aires se Aston Martin nezúčastnil a na dvanáctihodinovce v americkém Sebringu žádný z obou vozů DBR1 nedojel do cíle kvůli poruchám převodovky. Na sicilském Targa Florio nedojel ze stejného důvodu nový DBR1/3. Zato 1000 km na Nürburgringu bylo zcela v režii vozu Aston Martin DBR1/3, když Stirling Moss a Jack Brabham porazili celou plejádu vozů Ferrari a Porsche. Štěstí je ale vrtkavé, v Le Mans 1958 nedojel žádný ze tří vozů DBR1/300. V posledním závodu Tourist Trophy v Goodwoodu naopak získaly DBR1 první tři místa a celkově se Aston Martin umístil ve světovém šampionátu na druhém až třetím místě společně s Porsche a za vítězným Ferrari 250 Testa Rossa.

Největších úspěchů se Aston Martin DBR1 dočkal v roce 1959. Byly dokončeny další dva vozy, DBR1/4 a DBR1/5. První z nich byla konverze z DBR3, druhý byl prodán soukromníkovi Grahamu Whiteheadovi. Po váhavém začátku vyhráli Stirling Moss a Jack Fairman s DBR1 1000km na Nürburgringu a potom následoval největší triumf v historii značky Aston Martin: vítězství v Le Mans. Slavného vítězství dosáhli Carroll Shelby a Roy Salvadori na DBR1/2 (ujeli 323 okruhů průměrem přes 181 km/h) a úspěch završili Maurice Trintignant a Paul Frére s DBR1/4, kteří ujeli o kolo méně a skončili druzí. Další čtyři místa obsadily vozy Ferrari 250 GT se ztrátou 25 a více okruhů.

Na poslední závod mistrovství v Goodwoodu, kde se mělo rozhodnout o vítězi šampionátu výrobců mezi značkami Aston Martin a Ferrari, byly vyslány tři tovární vozy DBR1 a Whiteheadův DBR1/5. Během závodu shořel při zastávce v depu DBR1/3 a bylo zničeno i zařízení k doplňování paliva. Graham Whitehead se ukázal jako kavalír, odstoupil ze závodu a přenechal svůj pit stop týmu Aston Martin. Díky tomu mohl Stirling Moss,Carroll Shelby a Jack Fairman s DBR1/2 dokončit závod na prvním místě a získat tak pro Aston Martin jediný titul mistra světa výrobců před Ferrari.

Pokus o formuli 1

Po úspěchu v roce 1959 se David Brown rozhodl zkusit štěstí ve formuli 1. Veškeré úsilí svého závodního týmu zaměřil na stavbu monopostů DBR4 a DBR5. S formulovým monopostem DBR4/250, poháněným šestiválcem 2,5 litru, se Roy Salvadori, Caroll Shelby a Maurice Trintignant zapojili do závodní sezony 1959 a 1960, ale bez větších úspěchů. Zbývající vozy DBR1 byly prodány soukromým závodníkům, kteří je pak používali na různých akcích. Soukromý jezdec s DBR1/2 například vyhrál v roce 1960 Velkou cenu ve francouzském Rouenu. Po sezoně 1962 odešly všechny DBR1 na odpočinek a skončily v různých muzeích a soukromých sbírkách.

Diskuze o článku Nové téma


Foto galerie - Aston Martin DBR1

Aston Martin DBR1

Toto je článek o modelu Aston Martin DBR1


Články